THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Prvý kontakt s čerstvo odkopanou slovenskou kapelou NYMPHA nie je príliš vábivý. Častá tuzemská choroba zanedbania „prvého dojmu“ je na CD „Moan“ pretavená do odpudivého vizuálu, font-logom počnúc, končiac pri pri gýčovitom obale s obnaženou slečnou. Pozitívom týchto začiatočníckych chýb môže byť zoznámenie sa s hudbou, kde kapela pôsobí oveľa istejším dojmom. Debut „Moan“ slúži viac ako plnohodnotná nahrávka skôr ako prostriedok zadefinovania sa na scéne a určenie styčných bodov. Koža, ktorú kapela vynáša na trh, pozostáva z dramatického metalu, kombinujúceho tempá a nálady ako na bežiacom páse na ploche odvážne veľkých rozmerov (priemerná dĺžka skladieb vyše sedem minút). Prostriedky, ktorými popradská trojica (dnes už štvorica) na albume tento trúfalý priestor zapĺňa, sú možno trochu tradičné: pasáže o akustických gitarách na prekvapivo schopnej úrovni, (príliš) časté sólovanie, epické lepenie zdanlivo nesúvislých pasáži a temp a občasné hriechy omieľania nápadu, ktorý si priam pýta rozviť nejakým nápaditejším spôsobom... Výsledok však nie je vôbec zlý.
NYMPHA na niekoľkých frontoch naráža na mladícke chyby, spojené s nedostatkom skúseností. V prvom rade ide o príliš plochý zvuk, ktorému najviac ubližujú gitary nazvučené podľa mylnej predstavy, že čo najviac skreslenia ich urobí tvrdšími – práve naopak, takto sú len zbytočne pieskové a ploché. V druhom rade nahrávka „Moan“ vykazuje prílišný kvalitatívny nepomer medzi vystavaním skladieb z pasáži a vystavaním pasáží z melódii a motívov. Kým v prvom prípade sa snaží pôsobiť čo najdramatickejšie, čo jej na občasné zakopnutia skutočne aj vychádza, jednotlivým pasážam už škodí prílišná repetívnosť, opakovanie identického riffu, melódie, či motívu. Chalani sa našli v (mierne zjednodušenom) štýle švédskych majstrov OPETH, inštrumentálne a aranžérske kudrlinky však devalvuje príliš vysoko položená latka. Namiesto toho, aby sa jednotlivé nástroje a vokál stretli na spoločnej vysokej úrovni, máme tu mierne rozháranú „štvoricu“, kde technicky najviac vyniká basa (aj za cenu občasného predvádzania sa), bicie vedia vymyslieť zaujímavý nápad, no dve tretiny času tvoria „iba“ doprovod a s basgitarou majú miestami problém porozumieť si a gitary sa za oboma rytmickými nástrojmi iba vezú, občas sa až príliš nechajú ťahať. Ponad to lieta spev mnohých polôh, ktorý si občas na plecia zoberie až príliš veľa ťarchy. Growling je ok, škrek vcelku tiež, s melodickým vokálom je to však už horšie (o vysokých polohách nehovoriac). Do kvalít OPETH teda zostáva veľa tvrdej práce, na toto štádium existencie a pre tieto geografické končiny však NYMPHA prináša vcelku príjemné prekvapenie. Ak na balík vedomostí a talentu, ktorým premenili svoju snahu na debutový album, nabalia podobne veľký objem skúseností a sebareflexie, majú šancu zanechať na slovenskej scéne hlbokú brázdu.
Môže to vyzerať tvrdo a zaujato, no NYMPHA si ambicióznym materiálom sama vypýtala náročné hodnotenie. Debutový album a ešte k tomu self-release „Moan“ je odvážny počin. Ak sa prenesiete ponad vizuál (skutočne som si myslel, že držím v ruke heavymetalové CD, ešte teplé od jarného slnka), kapela vás dokáže nadchnúť. NYMPHA má pred sebou ešte veľa tvrdej roboty. Verím tomu, že sa od nej dočkáme aj žánrového „usadenia sa“ (a to nielen preto, že by som im to sám želal) a nájdenia vlastného ksichtu. Čo do debutu však jednoznačný palec hore. Teším sa, že na Slovensku je konečne kapela, ktorú sa oplatí sledovať.
NYMPHA je jednou z mála slovenských kapiel, na ktoré sa oplatí postriehnuť si. Debut je plný začiatočníckych chýb, no nemožno v ňom prehliadnuť talent a suverenitu, ktorú na Slovensku zase tak často nevidno. Chalanov čaká dlhá cesta, no všetko, čo na nej budú potrebovať, majú našťastie zbalené.
7,5 / 10
Marek "Paďo" Padaras
- basa, vokály
Kristián Psotka
- gitary
Ján Vartovník
- bicie, vokály
1. Serenade For The Slattern
2. Redemption
3. Nocturnal Entities
4. Let Me Die
5. Murders Tragedy
6. Halls Of The Blind
7. Coma
Vydáno: 2005
Vydavatel: vlastné vydanie
Kontakt: Odbojárska 3326/7, 058 01 Poprad, SLOVENSKO
NYMPHA je pro mne velmi příjemným překvapením a opravdu silným příslibem do budoucna. Jejich záměr produkovat epickou a košatou metalovou fúzi ve své široké náruči objímající pestrou žánrovou rock-metalovou paletu je na mládí skupiny prezentován způsobem, který rozhodně stojí za povšimnutí. Sytě protkané aranže nabité dějovostí, které strukturou mohou připomenout Akerfeldtovu smečku předkládají, nečpí po plagiatuře a nabízí mnoho ze svojského přístupu těchto mladíků.
Nyní mi dovolte pozvednout stavidla poněkud kritičtější rétorice. Co nahrávku „Moan“ sráží na kolena je v první řadě zvukový kabátec, hlavně pak ploché a neprůrazné zkreslené kytary. Dalším atributem, který by skupina měla rozhodně vypilovat je čistý zpěv, ve kterém je čitelná hodně velká dávka nejistoty - to se místy týká i nemelodických vokálů. Dvousečnou sekerou je v případě popradské naděje talent a dominance baskytary, která vykazuje velkou dávku invence a snahy se výrazněji prosazovat, je však třeba korigovat únosnou mez, kdy se jedná o zajímavé zpestření a kdy již nástroj jede pouze na své vlastní triko a nehraje „pro skupinu“. Kapele by ve většině jejich nedostatků jistě pomohla ruka zkušeného producenta, která by zaručeně eliminovala většinu nešvarů, kterým zatím NYPHA trpí. Pokud tyto jednotlivosti v budoucnu odstraní, pevně věřím, že se NYMPHA velmi rychle etabluje v jednoho z lídrů slovenské metalové scény. Držím ji v tom palce.
Zasluzia si aj za tie dve skladby. Vyzera to nadejne. Dufam, ze budu v lete aj niekde koncertovat. Chcelo by to vypocut si ich nazivo.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.